15. ledna 2006

Jak přepsat minulost
Existují léky, které mění nebo zcela likvidují nechtěné vzpomínky. Řada psychologů je považuje za největší objev v historii psychiatrie. Jiní je považují za nebezpečnou zbraň. Vzpomínky na traumatické nebo citově vypjaté události se zapisují do mozku zcela jinak než běžné události. Vpálí se hlouběji a na dlouhou dobu. Jedna jediná kritická událost se může člověku znovu a znovu vynořovat po léta, někdy celý život. Brání mu to v normálním životě. Z evolučního hlediska je to pochopitelné. Vyplatí se, aby mozek věnoval speciální pozornost emočně vypjatým událostem, aby příště v podobné situaci mohl lépe reagovat. Ale je tu cena, která se za to platí. U třetiny lidí, kteří prožili silnou stresovou událost, vzniká posttraumatická stresová porucha (PTSD). Objevují se typické a neodbytné epizody znovuprožívání události, ať už jako vzpomínky, sny či noční můry. Člověk se vyhýbá lidem, okolnostem a situacím, které mu takovou událost připomínají. Dochází k poruchám spánku a koncentrace. Takoví lidé bývají snadno podráždění nebo naopak utlumení, citově lhostejní, neschopní prožívat radost. Až dosud byla léčba značně obtížná. Důraz se kladl především na psychoterapii s případným podpůrným podáváním psychofarmak. Tak jak moderní metody umožňují lépe poznávat, jak mozek funguje, začaly se testovat léky, které blokují určité vzpomínky nebo je přímo dokážou vymazat. Podle Rogera Pitmana, psychiatra z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity, je to jeden z nejfantastičtějších objevů v historii psychiatrie. Ne každý je nadšen představou, že nechtěné vzpomínky bude možné prostě vymazat nebo změnit. Řada psychiatrů zastává názor, že vzpomínky patří k osobnosti člověka a je neetické s nimi jakkoli manipulovat nebo je přepisovat. Existují už i katastrofické scénáře. Pro vojáky, kteří takový lék dostanou, zabít člověka by mohlo být stejně jednoduché jako vyčistit si boty. Žádné traumatizující vzpomínky mu nezbudou. Stejně tak bude možné vyvinout lék, který kosmeticky upraví vzpomínky a odstraní z nich nepříjemné pocity hanby, viny nebo lítosti. Mohlo by se zdát, že posttraumatická stresová porucha je novodobou záležitostí. Podle popisovaných příznaků ji však znali už staří Egypťané. Zcela určitě ji zažili vojáci na všech možných frontách. Teprve v roce 1980 ji však Americká psychiatrická asociace oficiálně zařadila na seznam uznávaných duševních poruch. Existuje řada způsobů, jak PTSD léčit. Účinnost se velmi liší. Zhruba polovina pacientů pociťuje po terapii určitou úlevu, ale jen nepatrný počet se jich vyléčí úplně. To je důvod, proč možnost vymazat vzpomínky vyvolala takovou bouři nadšení a naděje. Jak je ale možné zasáhnout jen ty určité traumatizující vzpomínky a nevymazat s nimi i jiné, které si chceme uchovat? Je to umožněno tím, že mozek zaznamenává stresující vzpomínky zcela jinak než vzpomínky na běžné události. Do mozku přicházejí smyslové podněty přes thalamus, vejčitý útvar mezimozku. Ten působí v podstatě jako přepojovací centrála. Vyšle informaci do amygdaly, mandlového útvaru v předním mozku, který ji zhodnotí a rozezná v ní případné ohrožující složky. Například skřípění brzd nebo něco v trávě, co může být had. V tom případě spustí typickou reakci: bojuj, nebo uteč. Současně stejné informace putují dále do mozku, který je zhodnotí hlouběji. Pokud zaregistruje skutečnou hrozbu a nebezpečí, adrenalin a noradrenalin spustí celou kaskádu reakcí. V důsledku toho amygdala dá instrukce hippocampu, aby zaznamenal takovou událost zvláštním způsobem, daleko ostřeji a hlouběji než běžné situace. V následujících měsících pak jakýkoli podnět, který se bude jen zdaleka blížit tomu původnímu, vyvolá naprosto nepřiměřenou stresovou reakci. Jsou lidé, kteří si dokážou vyvinout nové mozkové spoje a stresový zápis v paměti jimi překlenout jako mostem. Zhruba třicet procent lidí to však nikdy nedokáže a vyvine se u nich typická posttraumatická stresová porucha. Ani člověk, u něhož se PTSD nevyvine, takový záznam nedokáže z mozku vymazat. Betablokátory jsou léky, které tlumí některé funkce sympatického nervového systému, zejména jeho účinky na srdce a cévy. Laboratorní pokusy na lékařské fakultě v Harvardu naznačily, že tyto betablokátory lze použít i k prevenci vzniku PTSD i k jejímu léčení. V současné době probíhají pokusy s pacienty. Podle Pitmana se tak dají odstranit i smutné vzpomínky například na smrt milované bytosti, nebo naopak šok z výhry v loterii a podobně. K dispozici mají být tyto léky během deseti let. Zbaví lidi nočních můr, ale také nepříjemných vzpomínek třeba na činy, za které se stydí. Bude to dobře, nebo špatně? Názory se diametrálně liší. Jedno je jisté. Takové možnosti budou existovat a bude je možné zneužít. Kvůli tomu se však vědecký pokrok nezastaví. A zcela určitě budou pokračovat vášnivé diskuse, zda jejich využití je či není etické.

Objevitel LSD oslavil sto let
„Měl jsem překrásné vize,“ vzpomíná na svou první náhodnou zkušenost s LSD Albert Hofmann, švýcarský chemik, který tuto drogu objevil a který se stal prvním „pokusným králíkem“, který ji vyzkoušel. V těchto dnech slaví své stoleté narozeniny, těší se dobrému zdraví a chystá se na mezinárodní seminář o halucinogenech. Hofmann přiznává, že s LSD zažil i špatné zkušenosti, tvrdí však, že by měla být legalizována pro medicínské účely, zejména v psychiatrickém výzkumu. „Seděl jsem doma na pohovce a začal jsem snít,“ vybavuje si své první požití LSD Hofmann, „to, co mě napadlo, se vybavovalo v barvách a obrazech. Trvalo to několik hodin a poté to zmizelo.“ Droga si nicméně získala špatnou reputaci kvůli halucinacím a „flashbackům“, stavům, kdy se prožitky z požití drogy vracely v pozdější době. Inspirovala však celou hippie generaci 60. let a byla zvěčněna skladbou Lucy in the Sky with Diamonds od Beatles, byť skupina popírala, že by s ní píseň měla jakoukoli souvislost. Koncem 60. let byla droga zakázána, Hofmann však svůj objev po desetiletí brání. „Substanci jsem vyrobil jako medicínský prostředek,“ říká, „není mou chybou, že ji lidé zneužívají.“ Chemik, který žije se svou sedmdesátiletou ženou v malebné vesničce a každé ráno vykonává svou pravidelnou procházku, objevil drogu v roce 1938, zatímco zkoumal houby v pšenici a dalších obilninách ve farmaceutické firmě Sandoz, která je dnes součástí korporace Novartis. Ta dnes celý příběh nechce komentovat. Hofmann byl též první osobou, která si v dubnu 1943 malé množství drogy náhodu vyzkoušela na sobě. „Vše, co jsem viděl, bylo pokřivené, jako ve zdeformovaném zrcadle,“ napsal o svém experimentu a poznamenal, že byl překvapen, že LSD dokázala vyvolat tak „rozsáhlé, mocné, opojné stavy, aniž by zanechala kocovinu“. O tři dny později chemik experimentoval s větší dávkou, výsledkem však byl „hororový“ trip, jak napsal. Okolí se mu změnilo ve výhružné obrazy, sousedka ve zlomyslnou čarodějnici. „Byl jsem naplněn nepřekonatelným strachem, bál jsem se, že zešílím. Byl jsem přenesen do jiného světa, do jiného času,“ napsal. Hofmann a jeho vědečtí kolegové doufali, LSD bude významnýmpříspěvkem psychiatrickému výzkumu. Droga zveličovala vnitřní problémy a konflikty – oni věřili, že tak může být použita pro rozpoznání a zacházení s duševními poruchami, jako je schizofrenie. Droga byla zpopularizována někdejším vysokoškolským učitelem Timothy Learym, který byl znám jako vrchní kněz LSD. Sebe-objevení a osvícení skrze ní měla dosáhnout filmová hvězda Cary Grant a mnozí další, s rockovými hudebníky v čele. Jenže kromě květinových dětí a účastníků psychedelických výletů nechala za sebou droga i uživatele, kteří v halucinacích vyskočili z okna či spáchali násilí. Těžcí uživatelé utrpěli závažná psychická poškození. Spojené státy drogu zakázali v roce 1966, další země následovaly. Hofmann stále tvrdí, že zákaz byl nespravedlivý, a argumentuje, že droga není návyková. Opakuje, že zákaz by měl být zrušen, aby mohla být LSD používána k medicínskému výzkumu, a drogu si sám bral, údajně příležitostně a z čistě vědeckých důvodů, po desetiletí. Zároveň však varuje: „Historie LSD dostatečně ukazuje katastrofické následky, které mohou plynout z toho, je-li její skutečný efekt spatně posouzen a je-li droga mylně považována za drogu pro pobavení.“

Ježíš zvěstoval Boží království a místo toho přišla církev
Po přednášce lisabonského patriarchy kardinála Msgra. Josého da Cruze Policarpa na konferenci  „Přítomnost člověka, budoucnost Boha – vztah chrámů k posvátnému“ ve Fatimě (10.-12.10.2003) mu několik mladých lidí z MJCF (Hnutí francouzské katolické mládeže) položilo následující otázky:
MJCF: Vaše eminence, rád bych si něco ujasnil. Ve svém příspěvku jste řekl, že „každé náboženství, je-li praktikováno upřímně, vede k Bohu“. Sestra Lucie však tvrdí v Os Apelos ve svém komentáři k prvnímu přikázání, že „existuje pouze jeden Bůh, jenž si zasluhuje naší úctu. Ostatní božstva jsou ničím, nejsou ničeho hodna a nic pro nás nezmohou“. Jak lze tyto dva pohledy se sebou smířit?
Msgre P.: Ale, můj chlapče, takový pohled je zastaralý. O jakých božstvech sestra Lucie vlastně mluví? My křesťané, muslimové, židé… my všichni máme stejného Boha.
MJCF: (ticho, zděšení, úžas)
Msgre P.: Pochopitelně, víra musí být kristocentrická. Ostatní náboženství ale také směřují ke Kristu. Jedno je mu blíž, druhé dál, toť vše!
MJCF: Ale my nemáme stejné náboženství, jako muslimové nebo židi. Jak potom můžeme tvrdit, že máme stejného Boha?
Msgre P.: Víš, když jsem byl mladý, mnoho jsem studoval… Jestliže jsi křesťan, jak říkáš, pak je to věc kultury, v níž jsi byl vychován. Pro muslima platí totéž…
MJCF: Vaše eminence, má ekumenismus vůbec nějaké meze?
Msgre P.: Každé náboženství tě může něčemu naučit. Zkušenosti ostatních náboženství jsou velmi důležité. Můžeme se od nich ještě mnohému přiučit.
MJCF: V koránu se ale píše: „Nevybírej si za přátele křesťany či židy.“
Msgre P.: Ty jsi četl korán, můj chlapče?
MJCF: Ano, dvakrát!
Msgre P.: V arabštině?
MJCF: Ne, ale naše náboženství se zakládá na Zjevení. Mohl takzvaný prorok Mohamed skutečně obdržet část Zjevení?
Msgre. P.: To jsi musel číst špatný překlad. Islám tě může mnohému naučit.
MJCF: Svatý Jan nás v Apokalypse varuje před falešnými proroky… Je Mohamed falešný prorok?
Msgre. P.: (nervózně) Mladý muži, odpověď ponechám zcela na vás!
(Kardinál se chystal k odchodu, ale jeden z mladých lidí jej zadržel.)
MJCF: Vaše eminence, myslím, že jste mi neodpověděl na mou otázku.
Msgre. P.: Dejme tomu, že v dobách Jeremiáše by byl Mohamed považován za falešného proroka.
(Kardinál bez rozloučení odešel.)
Následující den byl vchod do konferenčního sálu střežen třemi lidmi. Členové MJCF museli předložit dva průkazy totožnosti, aby byli vpuštěni dovnitř.
Jeden z kněží k nim přistoupil a řekl: „Vy sem nesmíte!“
MJCF: My máme povolení…
Kněz: Dobře, ale žádné dotazy!
(A po celou dobu konference stál za nimi.)